Cesta

Fotogalerie

 

 

 

 

 

 

Železnice a Cukrovar

Železnice – vlaková zastávka Milčice později Tatce

Velký význam pro obec měla výstavba železniční tratě Olomouc – Praha v letech 1841 – 1845, která spojila Milčice a Tatce s Kolínem a Prahou. V této době také vznikla zastávka Milčice. Ke změně názvu došlo po 2. světové válce, kdy byla přejmenována na Tatce.

Zastávka byla pěkná a udržovaná, v drážním domku se prodávaly lístky, byla zde čekárna s WC i úschovna kol. Na vlakové zastávce bydlel s rodinou do roku 1938 hradlař pan Rožmberk. Měl dvě dcery a syna. Naštěstí šel v roce 1938 do důchodu, a proto se po něm mohl do domku nastěhovat pan Sváček s manželkou, když byli vyhnáni z pohraničí. Přišli z Mostecka, které připadlo po Mnichovské zradě Německu. Tři děti se jím narodily až po válce. Na zastávce žili až do roku 1965, pak domek zůstal opuštěný a vše chátralo.

V květnu 1997 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce hlavní tratě, ale to již mnoho let neexistovala čekárna na Tatecké straně. Při rekonstrukci tratě, která byla ukončena v září 1999, byl zbourán obytný domek na Milčické straně, nově byly vybudovány nástupiště a reléový domek pro napájení a zabezpečovací zařízení. Zašlé časy jen připomínal dlouho opuštěný domek pro bývalé traťové údržbáře, který chátrá a který při rekonstrukci zřejmě zapomněli zbořit. Do roku 2014 ale zanikl i tento domek.

Modernizace vlaku umožnila zvýšení rychlosti vlaků, a tak se nyní po trati může prohánět i rychlovlak Pendolino.

  

 

 

 

 

 

 

 

Vlakové soupravy 2016

 

 

 

 

 

 

Cukrovar – hospodářský dvůr

Rozvoj průmyslu přinesl také velký rozvoj Milčic. František Čermák z č. p. 26 tu roku 1853 zřídil továrnu na výrobu škrobu apod. (ze zemčat – brambor), z čehož platil 21 Zlatých výdělečné daně. Roku 1865 se této činnosti vzdal, neboť pánové Čermák František otec z č. p. 26., Čermák Josef syn z č. p. 16. a Vavák Václav, obchodník Pražský a nevlastní syn Františka Čermáka, mezi sebou zřídili společnost na založení továrny na cukr z buráků (řepy). K tomu účelu zakoupili pozemky, a to od gruntu č. 1 role parcela č. 39, od gruntu č. 2 role parcela č. 40, od gruntu č. 3 role parcela č. 41 a od gruntu č. 26 role parcela č. 42, dále pak zakoupili od obce pozemek parcela č. 38, na kterých novou továrnu postavili a během roku rozšířili. Mezi společníky došlo roku 1859 ke sporu o hospodu v č. p. 26, kterou František Čermák vyženil. Neshody mezi nimi narůstaly a spor vyvrcholil soudní pří. Soud se táhl přes 10 let a vyhrál v něm díky lepšímu právníkovi Václav Vavák. Soudní výlohy v jeho prospěch vyšli na několik desítek tisíc zlatých. Asi v roce 1870 přešel majetek do rodu Vaváků. Cukrovar prosperoval až do roku 1874, kdy stál 1 q cukru kolem 60 Zlatých. V letech 1874 – 1884 klesla cena na 45 Zlatých a v letech 1884 – 1894 dokonce jen na 30 – 35 Zlatých. Proto se v letech 1886 – 1888 v cukrovaru nepracovalo a poslední sezóna byla v roce 1889. V roce 1890 se prodávali stroje a v letech 1891 – 1892 byla část továrny přestavěna na chlévy. To již továrnu vlastnil syn Bohumil Vavák. V roce 1901bylo toto hospodářství prodáno Anglobance, která přestavěla na chlévy nižší část budovy. Bohumil Vavák, tehdy nositel titulu Rytíř z Adlaru, se věnoval jen hospodářskému dvoru.

 

 

V Milčicích Býval cukrovar

Podle pamětí Anny Čermákové vypráví František Kysilka

Líc i rub podnikatelské gründerské horečky v minulém století lze v naší oblasti výrazně doložit příspěvkem o zaniklém cukrovaru v Milčicích. Stará již značně zašlá fotografie, zobrazující Milčice se dvěma vysokými továrními komíny, po nichž dnes není potuchy, byla pořízena z polní polohy  Na třmeně  tj. směrem od Milčic ke Kostelní Lhotě. Budova převyšující ostatní vesnické střechy je, je bývalá vila Vavákova, dnes úřadovna MNV. Patřívala zakladatelům cukrovaru, Čermákovi a Vavákovi, kteří ji postavili zároveň s cukrovarem. Továrna stála zrovna naproti v místech, kde dnes stojí dvůr – Státní statek. Špejchar statku poblíž nynějšího transformátoru, má podnes okenní špalety, sdružené ve dvojicích nad sebou, jako pozůstatek oken bývalého cukrovaru (viz. Druhý snímek). Na pohledu celkovém zcela v levém okraji, viděti stodolu podnes Vavákovu, vedle ní stodolu podnes Hliněných – bílé štíty obou stodol. Níže vlevo od levého továrního komína, v shluku domků se prozrazuje svou věžičkou školní budova. Stromořadí topolů při pravém okraji obrázku stávalo při stružce. Bylo již dávno vykáceno. Vůbec kolem Milčic bývalo tenkráte moc topolů, říkala babička Anna Čermáková. Byla to chlouba Milčic, ale že stínili, až do polí byly vykáceny, můj manžel Josef Čermák jich sám koupil čtyřiceti. Podnes však zůstaly topoly, na počet asi 20, v poloze Na roudníku, kudy teče Jezírkový potok od Tatec. Stařenka vzpomíná dále: Můj dědeček František Čermák vyhrál 50 000 Zlatých a přišel na myšlenku vybudovat zemědělskou výrobu. Nejprve prý to měla být škrobárna, Jeho společníkem byl jeho nevlastní syn Václav Vavák. Dědeček Čermák jej dal na studie a na kupectví, takže jeden měl pak rozum, druhý peníze a tak stavěli, ne však škrobárnu, ale cukrovar. Dědovi, jenž byl povahy trochu pyšné, to pak vyneslo přezdívku fabrikant.

 

Na onom zašlém snímku stojící postavy zleva doprava zobrazují Josefa Brtka (zemřel 1918), Františka Vránu, Matěje Vránu, Františka Hotovce, Josefa Vaváka. Druhý od konce je Vojtěch Čermák, otec naší stařičké informátorky. Jedna z postav zůstává neurčena.

 

Milčický cukrovar  

Dědečkův nevlastní syn Václav Vavák – získal jej sňatkem s vdovou po Vavákovi – Václav měl dostat hospodu č. p. 26, ale místo toho vynaložil děd náklad na ty jeho studie. To číslo 26. dal svému synu Karlovi (vypadalo to, jako by byl Václava Vaváka ošidil). S ním pak vzešli soudy, jak o tu hospodu, tak o vše ostatní. Ten hostinec byl nakonec prodán. Soudní spory trvaly 10 let ne-li déle a byl to snad největší soud tehdy v Rakousku. Říkával dědeček: to byl jedinečný proces v Rakousku. Doktor Škarda dostal 70 000 korun palmare! – studovanej Vavák to vyhrál – to se dědeček nenadal, nač synovi bude ten rozum a vzdělání! Dědeček dostal jen doživotní vejměnek v č. p. 19, které patřilo k cukrovaru, místo cukrovaru vejměnek. Dědeček byl jenom sedlák, nebyl tak moc fikanej. Moje maminka Anna, hostinská v Milčicích varovala marně pantátu Františka Čermáka: Lepší je hubený narovnání, než tučnej soud. Tento můj dědeček se dvakrát ženil a vždycky bez rozumu, ačkoliv mu ve vesnici říkali: Ty si můžeš vybrat. Byl nejbohatším sedlákem na Poděbradském okrese.  A vzal si nejdříve (roku 1821) vdovu Vavačku se dvěma dětmi Václavem a Matějem, Potom Šlechtovou. Podle Hellichova rodopisu rytířů Vaváků (Věstník III: č. 9.) bylo Václavu Vavákovi, v roku sňatku jeho matky s Čermákem sedm let. Po smrti jeho bratra zůstal samojediným dědicem vavákovského majetku. Věnoval se obchodu a oženil se v Praze roku 1842 s dcerou železářského velkoobchodníka Streichera. Podle Hellicha byl právě on zakladatelem cukrovaru. Jako velkoprůmyslník dosáhl titulu císařského rady, ba domáhal se i titulu šlechtického. Zemřel roku 1889. Jeho syna Bohumila (narozen 1851) jsem dobře znala, pokračuje stařenka Čermáková. Byl silně krátkozrakej, měl nějakou vrozenou slabost zraku. On byl mužného věku, já žába (1. 7. 1869). Po těchto soudech jsem před ním radši utíkala, jak si můj otec přál. Bohumil Vaváků za mnou volával, počkej, já jsem tvůj strejc! Zůstal dlouho svobodnej. S mým tatínkem Vojtěchem si tykal, na pole mezi lidi nešel a omlouval to: Oni vědí, že jsem slepej, tak jak bych jim mohl poroučet? Cukrovarskej spolek měl svůj dvůr v Tatcích a pronajatej ve Skramníku. Měli také špejchary, ale pak se jim zdálo, že to má slabý zdě, tak z toho udělali byty. Ono se to pak moc zadlužilo. Byl tu ředitelem žid Kraus, předtím pouhý učedník v pražském obchodě Vavákově v Hybernské ulici. Když byl založen cukrovar, dotáhl to zde na ředitele. Zadluženého rytíře Bohumila, tento žid nutkal, aby se oženil. Našla se proň i nevěsta, ve Vídni, jejíž matka brala velkou podporu od šlechticů. Bohumil váhal, ale pak si jí přece vzal. Myslel, že dostane sní peníze, jí zase lákal titul rytířů z Adlaru, jejž z císařské přízně získal i s právem užívat erbu (1894). Titul získala, ale peníze nedala. Úpadek u Vaváků pokračoval. Když chtěli dostat Krause z vily, odsekl jí mazaný pan ředitel: JaJa, Frau von Vavak, já tu mám víc než vy! – Ona pak odjela pryč a už nikdo o ní nezvěděl. Konečně ředitel Kraus, takhle jednou na svatého Jana onemocněl a jel do Sadské k lékaři. Doktor řekl kočímu: Ihned jeďte domů, dovezete ho jako mrtvolu. A taky jo. Už ho zde skládali mrtvého. Nikdo nevyroste až k nebi. Mne bylo asi 1é let, když byly ty soudy. Naše hospoda byla daleko široko vyhlášena a oblíbena. Tenkrát při cukrovaru Milčice kvetly. Úředníci z Peček sem přicházeli s hudbou, se zpěváky. Po obědě v neděli měla chasa dycky nakvalt. Josef Čermák, syn fabrikantúv, který byl také prvním starostou Poděbradského okresu. Jel v kočáře a chasa ho doprovázela až na ostrov. Tam se tančilo až do rána. Ostrov býval v rybníce pod Milčicemi, na něm stála dřevěná bouda jako divadlo a střelnice. Ochotníci hráli, návštěvníci přicházeli z Peček, Sadské, Nymburka, Poděbrad ba i z Brodu. Milčice žily. Na ostrově bydlel v boudě dědek hlídač, starej Mašín. Když sláva Milčic uhasínala, celý ostrůvek rozvezli, snad Taliáni. Jak z babiččina vyprávění zřejmé, kapitalistické éře v Milčicích, po níž dnes nezbylo nejmenší  památky, nechyběly nejrůznější původní stíny, i když se zdálo, že se vesnici daří. Již v jejich začátcích lze sledovat zárodky a známky jejího předčasného zániku: V podivné směsici se v ní sdružovala naše podnikavost i furiantsví, vypočítavost i pýcha, zchytralost i sudičství, příživnictví i kořistnictví, kariérismus i dekadence. A zatím v sousedních Pečkách cizí kapitalista Weinrich, nezatížený kazy české povahy, se zdarem založil a rozšiřoval prosperující podnik konkurenční.

Uvedení šlechtického titulu na pravou míru.

V různých pojednáních o p. Vavákovi je stále uváděno, že byl nositelem titulu Rytíř z Adlaru. K jeho titulu je zapotřebí říci, že tento titul byl používán neoprávněně. Proč a jak k tomu došlo, se dočteme v malé brožuře Vlastní životopis F. J. Vaváka od Stanislavy Jonášové – Hájkové, ze které citujeme. Vnuk Vavákova bratrance Matěje, císařský rada Václav Vavák, žádal o navrácení šlechtictví, ale až jeho syn Bohumil dosáhl v roku 1894 práva užívat erbu a přídomku z Adlaru. Přišel však o něj již 7. 11. 1902 rozsudkem pražského porotního soudu v procesu s falšovateli starých listin, mezi nimi i s Aloisem Müllerem z Mildensbergu, jenž se zaměřil na zaopatřování šlechtictví různým osobnostem. Vavákové nebyly jedinou obětí, ale v jejich případě pracoval Müller téměř výhradně s falšovanými listinami…

Dům č. p. 19 patřil cukrovaru, bydlel v něm továrník J. Čermák a úřednictvo cukrovaru. S jistotou víme, že majitelé továrny na cukr Wawak a Čermák v Milčicích žádají 27. 5. 1868 o povolení stavby nových skladišť a ve s tejné době dostali povolení ke stavbě jednopatrového domu. V prosinci 1868 byl dům hotov a oni podali ohlášení k ukončení stavby domu č. p. 19 v Milčicích. Představenstvo obce pak oznamuje slavnému C. K. bernímu úřadu v Poděbradech, že dům č. p. 19 dostaven jest a žádá o vyměření daní pro rok 1869. Z dopisu představenstvu obce ze dne 1. 8. 1872 od C. K. okresního soudu Poděbrady víme, že došlo k určitému nedorozumění a bylo vznešeno několik požadavků k jejich upřesnění.           

Přesná citace dopisu zní: … má se neprodleně oznámiti 1) stál-li na místě č. p. 19 jiný dům dříve. 2) Kdy se nového stavení upotřebovati počalo. 3) Z jaké příčiny se dokonání stavby představenstvem u C. K. berního úřadu neoznámilo, poněvadž ten samý 1869 zbudován jest a k dani domovní předepsán není. Z odpovědi jsme se dozvěděli že: 1) Kdysi bylo na tomto místě stavení pod č. p. 19, po dlouhý čas bylo stavení prázdné.     2) Upotřebení stavení č. p. v březnu 1869 a prvního poschodí 1869… O málokteré stavbě z té doby známe údaje tak přesně, a proto jsou zde vypsány jako zajímavost ukazující úřední postupy v 19. století).

Ve 20 století po zániku cukrovaru zde bylo velké hospodářství pana Snětiny. Po roce 1948 bylo znárodněno a na malou chvíli zde mělo sídlo nově vzniklé JZD. To bylo založeno zároveň se vznikem Státního statku, který měl sídlo ve znárodněném statku J. Vozába. JZD neprosperovalo a asi po dvou letech špatného počasí zaniklo. Prostory statku pana Snětiny přešly na Státní statek a hospodařilo se na nich až do zániku statku v roce 1993. Za léta hospodaření Státního statku byly stodoly a další hospodářské budovy zdevastovány a zbourány. Zbylo jen pár důkazů na pískovcových částech ostění, nebo cihla s letopočtem 1825, asi ze stodoly nebo z chléva. Z jednopatrové budovy vznikl po přestavbě v druhé polovině 80 let minulého století obytný dům pro zaměstnance s několika byty. Dům byl v restituci vrácen původním vlastníkům.

Stejný osud potkal všechna znárodněná hospodářství a velké statky, které sloužili potřebám Státního statku. Většina hospodářských budov byla zdevastována, nebo zbourána, nic se neopravovalo, raději se postavilo na zelené louce zcela nové. To byl případ i velkokapacitního kravína, který byl na sklonku 80 let vystavěn na okraji obce. Díky ukončení činnosti Státního statku však objekt nikdy nebyl zprovozněn k účelům, pro které byl vybudován, a tak v 90 letech našli objekty nové majitele a vytvořili základ pro jakousi průmyslovou zónu. V polovině objektu založil v roce 1995 pan Langr z Poděbrad firmu Laglas (na výrobu izolačních dvojskel do plastových oken). Ve firmě nalezlo práci několik zaměstnanců bývalého Státního statku. V další časti tohoto objektu, sídlí firma na výrobu plastových oken. Nejprve zde byla firma AQ Okna a nyní zde působí Francouzská společnost GM International. Ve druhé části areálu VK má sídlo firma LEKY paní Sůsové ze Sadské, dále je zde sklenářství a výroba nábytku, které vede její manžel.

Statky v bývalém dvoře – Hamplův v č. p. 30 a Soběslavův v č. p. 46, byly rovněž po zániku Státního statku vráceny původním majitelům, ti se však již do Milčic nevrátili a majetek prodali. V bývalém statku Hamplových působila řadu let firma Wika ( Wily Emmert a Karin Capouchová). Později byl jimi přikoupen i objekt č. p. 45 od restituentů Vavákových. Zde pak byla zřízena ubytovna pro jejich pracovníky, pocházející převážně z Ukrajiny a Moldávie. Činnost firmy byla ukončena v roce 2010, pracovníci odešli z obce, část č. p. 45 byla zdemolována a ruiny dodnes hyzdí jinak hezký ráz obce.

Od Soběslavů koupili restituovaný majetek v č. p. 46 pan František Weiss a pan Ladislav Zacha, kteří společně začali podnikat v zemědělství. V současné době je vlastníkem soukromý zemědělec František Weiss, který zde nyní hospodaří se svým synem Františkem.

Všechny nově vzniklé firmy v objektech bývalého statku své majetky opravují, modernizují a rozšiřují. Využívají moderní techniku i zemědělské stroje. Vrácen byl i majetek po panu Václavu Vozábovi, tj. č. p. 4 a vila č. p. 48, a to rodině Václava Říhy. Postupně se i tento majetek opravuje a zvelebuje.V areálu byl zbourán kravín z 50. let a několik dalších hospodářských stavení a na takto vzniklé ploše byla vybudována solární elektrárna.

 

 

 

Změna velikosti textu

A- A A+

Kontakty

Policice ČR, Sadská

Prokopova 387,289 12 Sadská

tel.: 974 878 750, 702 210 572

email:nb.oo.sadska@pcr.cz

Hasiči ČR, Nymburk

Tyršova 11, 288 02 Nymburk

tel.: 950 865 011

email:podatelna.ny@sck.izscr.cz 

Městský úřad Sadská

Palackého nám.1, Sadská

tel. 325 594 261-2

email:info@mesto-sadska.cz

112   INTEGR. ZÁCHR. SYSTÉM

150   HASIČI

155   ZÁCHRANNÁ SLUŽBA

158   POLICIE ČR